perokresba.jpg, 11kB U původních plemen drůbeže chovaných ve střední Evropě můžeme najít celou řadu společných znaků. Ať se jedná o českou slepici, duryňského vousáče, štýřanku nebo německou říšskou, všechna tato plemena nesou gen pro bílou barvu kůže a břidlicové či šedé běháky. Výše vyjmenovaná plemena se pochopitelně po staletí prolínala obzvlášť na hranicích jednotlivých regionů, kde byla chována. Tímto docházelo k živelnému, ale možná i cílenému, vytváření celé řady krajových plemen a barevných rázů.

Vyjímkou nemohla být samozřejmě ani oblast Šumavy. Z tohoto důvodu je tedy existence původních šumavských slepic nezpochybnitelná. Před expanzí nových asijských plemen, které všeobecně jsou nositelem genu pro žlutou kůži a běháky, mohlo jít o více či méně ustálené plemeno nebo o místní ráz slepic adaptovaných na šumavské podmínky.

Jak doopravdy vypadaly původní šumavanky, tedy před rokem 1860?

Přesný popis plemene samozřejmě neexistuje, ale můžeme jej odvodit z charakteru oblasti, ve které byly šumavanky chovány, ze vzhledu okolních plemen, nebo z jiných vesměs neprověřených zdrojů.

V tvrdých až extrémních podmínkách Šumavy se zákonitě muselo jednat o plemeno živého temperamentu, s konstituční pevností a otužilostí. S přihlédnutím ke způsobu krmení té doby musela být i velice shánlivá a s tím souvisela i nutnost velké ostražitosti až plachosti, aby se zachránila před množstvím predátorů. V takových podmínkách mohlo obstát jen plemeno lehkého typu, maximálně středního tělesného rámce.

Když se zaměříme na zbarvení, předpokládáme, že patrně nebylo příliš vyrovnané, mělo znaky některého v okolí chovaného plemene, vycházející z genové kombinace zlatého faktoru SS a některých genů alelické serie ee, tedy některou kresbou z „divokého“ typu. Samozřejmě s bílou kůží a tmavými, nanejvýš masovými běháky. Rozhodně ne s žlutou kůží, žlutými běháky či čistě žlutým opeřením!

Kde se tedy vzaly Šumavanky ve žlutém zbarvení se žlutou kůží i běháky? Šumavanky nesoucí geny pro žlutou barvu kůže, běháků a čistě žluté opeření, se objevily až po Druhé světové válce. Klíčovou osobou k jejich umělému vytvoření byl František Řehtáček, který započal jejich šlechtění v roce 1947, tedy téměř padesát let od doby, kdy Karel Škoda a Čestmír Sedlák sebrali poslední zbytky ještě nepřekřížených českých slepic v oblasti vysočiny, havlíčkobrodska a klatovska.
rehtacek.jpg, 7,1kB
František Řehtáček, původním povoláním instalatér, po složení mistrovské zkoušky drůbežnické, absolvoval drůbežnickou školu v Lipsku, pak dva roky působil na drůbežnické praxi v Itálii. Po návratu do Čech pracoval jako instruktor pro tehdejší chovy drůbeže. Nějaký čas vedl líhňařský podnik v Kolíně při tehdejším mlékárenském družstvu. Po vyhnání sudetských Němců v roce 1946 odešel do vyrabovaného pohraničí, kde se usadil v šumavské vesničce, dnes zvané Kundratice. V prázdných a vyrabovaných německých usedlostech si nemohl nevšimnout rázovitých slepic, které v tamních podmínkách přežívaly bez jakékoli péče v polodivokém stavu s úkryty ve starých stodolách a chlévech.

I tak, dle slov Františka Řehtáčka, snášely vejce. Od starousedlíků, kteří těmto slepicím říkali „zlatušky“ se dozvěděl, že tyto slepice vynikají zejména svou otužilostí a zimní snáškou.

V té době byl již dvacet pět let chovatelem žlutých plymutek, snažil se na šumavské slepice upozornit tehdejší Jednotu chovatelů (předchůdce ČSCH) a ministerstvo zemědělství. V poválečných letech však pochopitelně nikdo neprojevil zájem.

Protože chtěl zachránit alespoň výše popsané vlastnosti šumavských slepic, pokusil se je vnést do svého dlouholetého chovu žlutých plymutek. Jak však sám později napsal, čím více převládala krev plymutek, tím víc se ztrácely požadované vlastnosti šumavských slepic, zejména utrpěla zimní snáška. Chtěl-li zachovat kvalitní rysy šumavských slepic, zbývala mu ještě jedna možnost a to regenerovat šumavskou slepici vlastními silami.

V roce 1946 se mu podařilo najít ještě devět slepic a dva kohouty. Podle jeho slov s nestejnou barvou často nazelenalých běháků, převážně s růžicovým hřebenem a žlutou barvu, o které uvádí, že byla „někdy začernalá, někdy plavá, často probělená s vyskytujícím se silným pepřením v ocase a křídlech.“ Rozhodl se regenerovat šumavanky v barvě žlutých plymutek. Plymutky žluté byly první m plemenem, které nakřížil do šumavských slepic. Snažil se u šumavanek ustálit žlutou barvu kůže a běháků, jak si to žádal tehdejší trh. K tomu, aby ustálil růžicový hřeben, použil v dalších generacích také vyandotku žlutou. Ke zvýšení užitkovosti přilil krev hempšírek, tehdy poslaných jako humanitární pomoc z USA. Dalším použitým plemenem byly rodajlendky. Takto neustálenou populaci šumavanek začal bohužel šířit po českých chovech. Bohužel pro šumavanky, protože co chovatel, to jiný pohled na jejich šlechtění. Do populace byly opět živelně kříženy plymutky a vyandotky žluté, a tím prakticky došlo k vytvoření jakési pseudoplymutky s růžicovým hřebenem, mizernou užitkovostí a velikostí vajec a o zimní snášce nebylo možné ani hovořit. V takovém stavu jsem si v roce 1986 pořídil šumavanky také já.

V té době jsem poznal Františka Řehtáčka. On sám nebyl s nastalou situací spokojen, ale bohužel nenašel možnost jak tento stav zvrátit. Poslední ránu šumavankám zasadila přicházející devadesátá léta a změna ekonomických a politických poměrů. Došlo k razantnímu úbytku chovatelů šumavanek a k vytunelování klubové pokladny Jiřím Legezou z Nýrska, tehdejším předsedou Klubu. Jiří Legeza navíc Klub bez vědomí výboru a členské základny zrušil. Tehdy prakticky nebyl nikdo, s kým by bylo možno spolupracovat při šlechtění šumavanek. Do roku 1995 jsem tedy dál choval šumavanky ve velké i zdrobnělé formě příbuzenskou plemenitbou sám. Ing. Knap, tehdejší jednatel ÚOK chovatelů drůbeže mne kontaktoval a nabídl mi členství v Klubu chovatelů českých slepic s tím, že by bylo dobré najít další chovatele šumavanek, pokud ještě nějací jsou. Na výzvu reagovali jen př. Vladimír Králiček z Čimelic a Karel Uher ze Střednic u Mělníka a Josef Zárybnický. S těmito chovateli jsme hledali cestu, jak znovu regenerovat šumavanky, ale o tom, zase až příště.

Po roce 1995 populace šumavanek čítala jen několik desítek jedinců ve třech chovech, u zdrobnělých byla situace daleko horší. Je jasné, že imbrední deprese na sebe za takového stavu nenechala dlouho čekat. Začaly být problémy s oplozením, líhnivostí a vzrůstal počet defektních kuřat. Stále se také snižovala snáška a velikost vajec. V té době byly možné prakticky dva způsoby řešení této situace. První možnost, která pro nás jako patrioty nepřicházela v úvahu, byla šumavanky jako plemeno zrušit. Druhý způsob, jenž jsme zvolili, znamenal přistoupit k radikální regeneraci plemene. Prvním impulsem jakým směrem by se měla regenerace šumavanek ubírat byl výsledek připařování Aloise Sedláka z Budišova u Třebíče. V testačním křížení se šumavankou použil leghornku bílou, se kterou chtěl ověřit genetické pozadí populace šumavanek. V F2 generaci, při použití příbuzenské plemenitby u něj došlo k vyštěpení několika jedinců s redukovanou kresbou divoké řady podobné českým slepicím. Dalším zastáncem teorie o šumavankách s nějakou redukovanou kresbou byl Ivan Pavel, předseda sboru posuzovatelů drůbeže. Výsledky testačních křížení, správné a věcné argumenty Ivana Pavla a historické písemnosti Františka Řehtáčka dokázaly přesvědčit všechny tehdejší chovatele šumavanek o správnosti jednorázového přilití krve české slepice zlaté kropenaté do celé populace šumavanek k jejich regeneraci. Všichni tehdy začali šlechtit šumavanky do takové podoby, z jaké pravděpodobně v roce 1946 vycházel František Řehtáček. Ruku v ruce s regenerací byl vytvořen Ivanem Pavlem také nový standard plemene. Standard je v základních rysech v souladu s vizí Františka Řehtáčka a zároveň vystihuje unikátní ojedinělost osobitého plemene. Díky redukované kresbě vnesené českými slepicemi se šumavankám nepodobá žádné jiné plemeno chované v Evropě.

Šumavanky lze podle platného standardu charakterizovat jako plemeno s kombinovanou užitkovostí vyšlechtěné v Čechách v druhé polovině 20. století ze zbytků původních krajových šumavských slepic, českých slepic zlatých kropenatých, žlutých plymutek, rodajlendek, hempšírek a vyandotek.

Vyniká rychlým růstem, dobrou zmasilostí a rychlým opeřováním. Barva kůže je bílá.

Je živého temperamentu, otužilé a shánlivé a proto je vhodné do tvrdších klimatických podmínek a větších výběhů.

Snáška je nejméně 180 větších vajec s hnědou skořápkou, minimální hmotnost násadových vajec je 58 g. Kvokavost je nežádoucí.

Šumavanky jsou chovány pouze v jednom barevném rázu a to zlatém černě stříkaném. Vzhledem k nízkému počtu chovů není v současnosti žádoucí rozšiřovat počty barevných rázů a to z důvodu možného neuváženého použití jedinců novošlechtění zpět do stále ještě neustálené populace rázu zlatého černě stříkaného.

V současné době je plemeno šumavanek natolik mladé, aby mohlo být ustáleno ve všech znacích zbarvení a kresby. Vycházíme-li ze skutečnosti, že populace šumavanek v sobě zahrnuje různé genotypy různých plemen bude nutné v budoucí plemenářské práci stále ještě podrobně sledovat vzájemné vztahy a vazby jednotlivých znaků kresby zejména mezi oběma pohlavími. Lze předpokládat, že v tomto směru se bude standard šumavanek dále vyvíjet.


created by Dani